Werwolf 3

Werwolf potřetí (a naposled?), aneb pokus o zhodnocení činnosti této organizace německého podzemí na území poválečného Československa.

1. Činnost organizace Werwolf na území Československa a její důsledky

Zhodnotit činnost německých teroristických a záškodnických organizací na území poválečného Československa není zrovna jednoduché.

Autor čerpal pouze z několika málo dobových dokumentů, které má k dispozici a tak závěry obsažené v tomto článku jsou pouze názorem soukromé osoby, jejž tuto dobu nezažila a hodnotí události staré přes šedesát let.

Podle dostupných hlášení a zpráv četnických stanic z let 1945 – 1947 lze usuzovat, že různé sabotáže a útoky proti četníkům, příslušníkům Československé, ale i Rudé armády, případně německým antifašistům a „kolaborantům“, neměly organizovaný charakter. V případě sabotáží se převážně jednalo o pokusy narušit železniční a silniční dopravu, ničení průmyslových závodů a skladů.

Proti organizovanému odporu vůči československé státní moci hovořilo několik faktorů a skutečností:
– Nástup československé armády, četnictva, policie, finanční stráže, ale i neblaze proslulých Revolučních gard byl neočekávaně rychlý a energický. V obsazovaných okresech bylo v případě potřeby vyhlašováno Stanné právo (se všemi tvrdými důsledky) a němečtí starostové byli činěni osobně zodpovědnými za pořádek ve svých obvodech působnosti. Také činnost důstojníků armádního OBZ 1 a příslušníků ZOB II 2 SNB vedla k nečekaně rychlému pozatýkání, často nepříliš obratně zakonspirovaných osob, podezřelých k příslušnosti k německým ilegálním organizacím.
– Charakteristickým znakem německého národa (lze-li to tak říci), je jistá závislost na „vůdci“, který vydává rozkazy. Jestliže takový „vůdce“ chybí, je třeba čekat na rozkaz (který nepřišel). V předešlém článku bylo poukázáno na jistou dvoukolejnost Wehrwolfu. Jeho původní „Prützmannova“ část, která inklinovala k vedení činnosti jako „diverzního dodatku“ k regulérním vojenským operacím říšské branné moci, fakticky přišla o důvod k provádění jakýchkoliv operací. Říše kapitulovala a její poslední
„Führer“ velkoadmirál Dönitz odvolal v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o „spálené zemi“ a vyzval k ukončení ilegálních aktivit Wehrwolfu a jemu podobných organizací. K oficiálnímu rozpuštění však Wehrwolfu nikdy nedošlo. Tato výzva se týkala jen území obsazených západními spojeneckými jednotkami. Teritoria obsazená a následně okupovaná Sovětským svazem prohlášení nezmiňovalo.

Druhá „lidová“ část, organizovaná M. Bormannem a J. Goebbelsem předpokládala, že „vůdci“ jejich Wehrwolfu budou příslušníci HJ, NSDAP a civilní státní správy, tzv. „Zlatí bažanti“. Tito lidé však byli téměř všichni, jestliže včas neutekli za hranice, vzápětí po příchodu čs. bezpečnostních složek pozatýkáni. Tak se řadoví členové Wehrwolfu v podstatě nikdy nedočkali kvalifikovaných a fundovaných rozkazů k provádění opravdu účinných sabotáží a teroristických útoků.
– Okamžitě zahájený „divoký“ odsun a vědomí o následném úplném odsunu německého obyvatelstva, učinil aktivní působení Wehrwolfu téměř zbytečným. Tedy, z pohledu rozumně uvažujících Wehrwolfů, vlastně nebylo za co bojovat. Velkoněmecká říše neexistovala a vlastní domovy prostě nemělo cenu bránit, naopak jakákoliv nepřátelská aktivita mohla odsun pouze urychlit.

V 2. příloze tohoto článku je popsáno poměrně mnoho útoků proti představitelům čs. státní moci a Němcům, kteří se v očích svých soukmenovců dopustili kolaborace. Nezaujatý rozbor však naznačuje, že se jednalo zpravidla o akce jednotlivců, které měly neprofesionální, někdy téměř amatérský charakter.

Totéž se dá říci i o většině sabotážních akcí, které byly v převážné většině zaměřeny proti železniční a silniční dopravě, nebo komunikačním a elektrickým sítím.

Výjimku tvoří výbuch v bývalé kabelovně v Ústí nad Labem, ke kterému došlo ve čtvrti Krásné Březno 31. července 1945. K explozi došlo ve zde umístěném vojenském muničním skladu, kde pracovali i němečtí váleční zajatci. Účinky tlakové vlny a následného požáru zničily i další průmyslové podniky a sklady materiálu. Došlo i k poškození obytných domů v přilehlém okolí. Zahynulo na 25 mužů a žen. Jestliže se nejednalo o nešťastnou náhodu, je to ukázkový příklad kontraproduktivních důsledků činnosti Werwolfu.

České obyvatelstvo uspořádalo doslova pogrom na místní Němce, z nichž mnozí zaplatili za tuto událost životem. Takže, kdo tedy „partyzánským“ způsobem bojoval v našem pohraničí za věc, která byla evidentně ztracená?

Dovolte, abych zde vzpomněl na slova svého otce, který od srpna 1945 sloužil jako voják základní služby v jihočeském pohraničí, konkrétně ve Volarech a Lenoře: „ Opravdový strach jsem tehdy měl z Goebbelse (koně svého velitele, který měl údajně stejný chrup a nejméně jedno kopyto, jako nacistický ministr propagandy) a smrkáčů z Hitler Jugend.“

Ano, nikdo jiný schopný a ochotný dál bojovat, v pohraničí po šesti letech války nezbyl. Dospělí muži byli mrtví, zmrzačení, nebo v zajateckých táborech. Ženy s malými dětmi na krku a starci měli války jistě dost.

Mladíci, vychovávaní odmalička v duchu věrnosti „Führerovi“, to byli bojovníci ochotní svou oddanost dotáhnout až do hořkého konce, v duchu názoru „Po smrti vůdce ať zahyne i celý německý národ“.

Zde předkládám svůj soukromý a možná tvrdý názor. V současnosti máme tendenci pohlížet na tehdejší události dnešníma očima. Tvrdíme, že odsun německého obyvatelstva s Československa byl protiprávní nelidský. Takzvaný „Divoký odsun“ jistě ano. Kruté jednání s bezbranným člověkem je odsouzeníhodné vždy! Představme si však hypotetickou možnost, že miliony sudetských Němců zůstanou ve svých domovech. Jaké by asi bylo soužití po šest let utlačovaných Čechů s Němci frustrovanými porážkou? Soudní procesy s jejich rodinnými příslušníky, kteří se provinili proti československým zákonům, nebo se případně dopustili válečných zločinů, mladá generace „krmená“ od kolébky nacistickou ideologií plnou nenávisti.
V tehdejší době a s tehdejšími zkušenostmi byl odsun německého obyvatelstva a vytvoření národnostně jednotného státu asi jedinou možností. Německá menšina by se pravděpodobně nikdy státotvornou nestala.

Na závěr ještě jedna vzpomínka mého otce, který jako voják asistoval odsunu německého obyvatelstva z jihočeských Volar: „Do vlaku nastupovali plačící ženy s dětmi, dědkové a babky si brali do kapesníků špinavou zem od kolejí. Bylo mi hrozně, ale pak ke mně přišli tři asi sedmnáctiletí cucáci a jeden z nich řekl Es kommt der Tag! 3.
Já odpověděl, Přišel tady a teď. Konečně můžete Heim ins Reich! 5“.

3. Příloha: Sklad materiálu, pravděpodobně určenému pro vyšší organizační jednotku Werwolfu“

30. listopadu 1987 nalezli lesní dělníci pod kořeny vyvráceného smrku v prostoru Polecké nádrže u jihočeského Strážného podezřelou plechovou bednu. Na místo nálezu byl povolán pyrotechnik Krajské správy SNB Č. Budějovice npor. M. Plášil. Po zneškodnění nástrahy bednu otevřel a vzhledem k obsahu požádal požádal o posilu. Na následující činnosti se podílel další českobudějovický pyrotechnik SNB kpt. A. Klůc a pyrotechnici Federální správy VB Praha.

Při ohledání okolí a podle typických terénních orientačních znaků bylo nalezeno ještě 15 beden se sabotážním materiálem, všechny měly uvnitř křídou napsanou číslovku 1 až 16 v kroužku. Po důkladném ohledání míst nálezů pomocí ženijní kotvičky se podařilo vyzvednout a otevřít 12 beden. Čtyři bedny musely být odpáleny na místě nálezu.

Šlo o vojenské transportní bedny o výšce 50 cm, šířce 60 cm a délce 100 nebo 120 cm. Okraje měly obložené gumou a zevnitř i zvenku byly natřené německou khaki barvou. Plech, ze kterého byly vyrobeny, byl velmi kvalitní, protože i při volném uložení v zemi téměř nerezavěl. Sabotážní soupravy uložené uvnitř byly v bezvadném stavu i po 35 až 40 letech a byly stále plně akceschopné.

Zabezpečení proti vyzdvihnutí nesprávnými osobami bylo provedeno pomocí lanka, připevněného šroubem zvenku ke dnu bedny. Konec lanka byl připevněn k zástrčce tahového rozněcovače Z.Z. 42, kterým byla adjustována 3kg nálož TNT (Gblt. Ldg. 3 kg), uložená do země pod dřevěnou podlážkou, na které bedna stála.
Druhý způsob nastražení spočíval v protažení provázku z bedny ven a v jeho uchycení hřebíčkem k podlážce. Druhý konec provázku byl přivázán k odtrhovacímu lanku zapalovače násadkového granátu St. Hgr. 39, který byl uložen uvnitř bedny.
Proti otevření byla bedna chráněna opět ručním granátem St. Hgr. 39 s dřevěnou násadkou, který byl uložen na dno pod ostatní materiál. Víčko duté násadky bylo sejmuté, odtrhovací provázek třecího zapalovače vytažen a napojen na lanko, které bylo připevněné k víku bedny šroubkem a maticí.
V bednách na Strážném bylo uloženo: (z hlášení ze dne 1. prosince 1987)5
260ks vajíčkových ručních granátů
94ks ručních granátů útočných vz.39
72ks ručních granátů dýmových vz. Nb 39
3 ks lahve s bojovou chemickou látkou
34ks ručních granátů obraných
1680 ks nábojů do útočné pušky MP 43 7,93/k
60ks rozněcovačů Druck-Zünder vz.35
84ks rozněcovačů ZZ 42
60ks rozněcovačů T Mi Z 42
240ks rozněcovačů vz. 29
110ks rozněcovačů vz. 39
90kg trhaviny TNT v 3kg náložích
20kg plastické trhaviny
40ks rozněcovačů nástrahových T Mi Z 35
90ks signálních nábojů r. 26,5mm-šest druhů
10ks pozemních osvětlovacích a zápalných těles
8ks pancéřových pěstí
2 protitankové miny dřevěné-italské
1 dýmovnice slzná
500m zápalnice
250m bleskovice

V 1 bedně bylo úplné pyrotechnické vybavení a ženijní nářadí, s maskovacími pytli, noži, lany, provazy, s odpalovacími izolačními dráty, odpalovacími přístroji zn. Schafler, elektrickými palníky, spojkami a izolačními páskami.

S každým kusem a druhem munice provedl tehdy kpt. Klůc praktickou zkoušku použitelnosti a zjistil, že veškeré střelivo včetně signálních nábojů bylo funkční a bez selhačů.

Zápalnice, bleskovice, dýmovnice, osvětlovací a zápalná tělesa, všechno pracovalo naprosto přesně včetně času hoření. V pořádku byly i elektrické palníky a rozbušky.
Narušeny byly pouze bedny s chemickými granáty, dýmovými granáty a s lahvemi s bojovými látkami.

Všechny úkryty byly vyhloubeny v jižním svahu a měly vybudovaný odtok vody do nedaleké umělé studánky. Úkryty byly dobře maskovány.

Bohužel, více informací k tomuto rozsáhlému nálezu se autorovi nepodařilo zjistit. Proto uvitá jakékoliv informace od přímých účastníků, nebo kohokoliv, kdo má v držení kopie hlášeí o nálezu a likvidiaci nalezené munice.

1 Obranné zpravodajství, zpravodajský orgán Československé armády

2 Zemský odbor bezpečnosti II, zpravodajský orgán Sboru národní bezpečnosti,

3 „Přijde den!“, heslo sudetoněmecké strany SdP, vyzývající k připojení československého pohraničí, obývaného německým obyvatelstvem k III. Říši.

4 „Domů, do Říše!“, heslo sudetských Němců, vyzývající k připojení československého pohraničí, obývaného německým obyvatelstvem k III. Říši.

5 Na základě osobních rozhovorů s již zemřelým mjr. v. v. A. Klůcem a současným pyrotechnikem S P ČR Jčk, por. Bc. Ladislavem zálibou je téměř jisté, že uveřejněný seznam není zcela úplný a obsahuje i některé nepřesnosti. Na snímku otevřené bedny jsou např. zřetelně viditelné francouzské 1 kg ekrazitové náložky Mle. 29 v plechovém obalu, pocházející zřejmě z kořisti Wehrmachtu. Dále je možno vidět vedle dýmového granátu Nb. Hgr. 39 i násadkové granáty St. Hgr. 4, některé s nasazenými zesilovacími pouzdry. Tyto položky ve výše zveřejněném seznamu chybí.

Prameny:

Phdr.Vlastislav Kroupa: „Bránili jsme revoluci“. Naše vojsko, Praha 1983
Antonín Klůc, Dana Zlatohlávková: „Život pyrotechnika“. Naše vojsko, Praha 2003
Ing. Vlastimil Prokop: Osobní archiv
Václav Bilický: Osobní archiv fotografií
Antonín Klůc: Nález sabotážních beden Wehrwolfu, Strážný 1. Prosinec 1987. Záznam VHS Autor: Karel LUDVÍK