Legenda o sv. Barboře

sv. Barbora Svatá Barbora – Barbora z Nikomédie – panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.

Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie – dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. Barbořina matka zemřela velmi brzy a otec dceru vychovával v helenistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy „špatného“ světa a nápadníky, zavřel jí do věže, kterou postavil vedle jejich domu a luxusně vybavil. Přesto jeden ze sloužících – tajný křesťan – obrátil Barboru na víru. Byla to její pomsta otci. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Podle jiné legendy Barbora utekla, když se jí otec pokusil zabít. Otec jí však díky proradnému pastýři našel a předal soudci. Pastýři se v tu chvíli proměnily ovce v kobylky. I přes velké mučení se Barbora své víry nevzdala. Jejímu mučení byla přítomna žena jménem Julie, ta pak soudci také přiznala svou křesťanskou víru a když domluvila, všechny rány z mučení se Barboře zázrakem zhojil. Soudce je nechal mučit ještě ukrutněji, ale bezvýsledně, načež nechal Barboře useknout prsty. Nakonec otec sám dceru sťal mečem. Když padla hlava Barbory, Julie i otec padli mrtvi k zemi – otce zabil blesk seslaný shůry.

Postava svaté Barbory a její život nejsou historicky zdokumentovány, proto byla roku 1969 vypuštěna ze seznamu katolických svatých. Příběh panny mučednice pochází pravděpodobně až ze 7. století, přesto se zrazená dívka připojila k nejuctívanějším světcům, což dokládají stovky kostelů a kaplí jí zasvěcených či nesoucích její jméno. Byly jí také zasvěceny mnohé kostelní zvony.

Barbořino světlo

Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, jež jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí a oltářů (nejvýznamnější u nás je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře – městě stříbrných dolů), a pořádali na její svátek okázalá procesí. V dolech horníci nechávali tento den hořet ve štolách přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy – barbořino světlo

Patronka

Dále je Barbora patronkou horníků, slévačů, stavebních dělníků, pokrývačů, tesařů i architektů, dále kameníků, kuchařů a řezníků.

Dále se stala ochránkyní všech, kteří mají co do činění se střelným prachem a zbraněmi a její podoba je často vyryta na hlavních děl a zobrazována na praporcích. Na španělských a francouzských lodích se její obraz věšel nade dveře komor se střelným prachem a municí.
Krom toho všeho je uctívána jako ochránkyně proti smrti bleskem, proti bouřím a požárům, je patronkou umírajících.

Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce.

Další variantou „barborek“ byla pověra, že kolikátý den „barborka“ vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.

Kvítek z barborky ukrytý za šněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci. Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři).
Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.

Návštěvy Barborek

Stejně jako v mnoha dalších dnech zimního slunovratu, chodily v dávných dobách na sv. Barboru různé masky. Ve středověku se prolínaly bujaré oslavy spojené s magií s křesťanským uctíváním světice. Později se provozovala divadelní představení o osudu Barbory (dochovalo se několik barokních her o Barboře ze 17. a 18. století).

V 19. století chodívaly po vesnících po domech Barborky – ženy a dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem či rouškou přes obličej, aby vzbuzovaly hrůzu (bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory). Dříve se někde objevovaly i v oděvu jeptišek s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly po dvojicích či trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím na obdarovávání malých dětí, druhá metlu nebo vařečku na zlobivé děti. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál. V jejich písních se objevovaly celé verše ze starých her o Barboře. Někdy chtěly, aby se děti pomodlily a strašily je přitom huhláním „mulisi, mulisi“, což byl původní zkomolené „modli se, modli se“. Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.

Podle legendy je na zem sesílal svatý Petr ve zlatém povozu.

Na Bechyňsku jich chodívalo až šest, vlasy měly rozčesané přes obličej, na hlavě korunku nebo věneček, v levé ruce košíček s dárky hodným dětem a v pravé metlu na ty zlobivé. Hlavní z nich nesla v ruce zvoneček a zvoněním ohlašovala příchod do stavení, ostatní šlehaly metlou na okno.

Na roudnicku odměňovaly hodné děti pečivem „barborky“ nebo „fakulky“ – zvláštní drobné pečivo.

Později se na Barboru začal držet jiný zvyk – Barbory přestaly jako masky chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem byla udržována alespoň nepatrným způsobem. Děti večer dávaly za okno talířek a druhý den ráno – 4. prosince – našly na talířku nadílku od Barbory.

Barbory dnes prakticky nikde nepotkáváme, nahradil je o dva dny „pozdější“ Mikuláš – jeho zvyky jsou obdobné a dnes již se na Barbořino nadělování skoro všude zapomnělo a málokdo o tomto starém zvyku ví.