Mám oko broušené až v Jablonci, zuby z pravé slonoviny, čtyři žebra platinová a zlaté levé koleno. Mé povolání bylo pyrotechnik. Bude pro mě velkou cti, když mi potřesete moji pravici. Je to mistrovské řezbářské dílo.
V roce 1970, po skončení školní docházky, jsem nastoupil ke studiu na Vojenské střední odborné školy v Martině, směr výzbrojně-technický. Vždycky mě přitahovaly stroje a mechanika a tato škola nabízela zhruba to, co jsem si představoval. Součástí odborné výuky ve škole byla samozřejmě i výuka munice, kterou tehdy učily dvě pyrotechnické legendy, pplk Vágner a mjr. Sudický.
Náplň výuky ve škole, myslím té odborné, plně vyhovovala mojí nátuře a dodnes vzpomínám na některé učitele, kteří studentům předali vynikající základy do vojenské praxe. Během studia jsem byl členem střeleckého kroužku a m.j. jsem 3x reprezentoval školu na Přeborech vojenských škol v Levoči. Krátce před koncem studia jsem byl vybrán ještě s několika dalšími, urychleně a bez přípravy jsme odmaturovali a odjeli jsme do Liptovského Mikuláše studovat raketový systém KRUG, který se nově zaváděl do tehdejší ČSLA.
Jako mladý a perspektivní rotmistr jsem skončil u nově se rodící protiletadlové brigády v Jihlavě, kde jsem mohl zapomenout na vše odborné, snad mimo 30 mm PlDvK vz. 53/59, co jsem se v Martině naučil a oproti všem předpokladům jsem nastoupil na velitelskou funkci velitele skupiny technického zabezpečení. Jeden z kolegů byl dokonce ustanoven na funkci výkonného praporčíka u baterie. Po čtyřletém studiu na škole v Martině. Veškerá dokumentace u techniky byla v ruštině a já jsem proklínal učitelku ruštiny na škole v Martině, která do nás čtyři roky hustila ruskou a sovětskou literaturu, ale o odborné ruštině jsme neměli ani páru.
Zato jsme znali nazpaměť řadu básniček v ruštině.
Službu v Jihlavě považuji dodnes za černá léta mého života a jsem vděčný otci mojí manželky, t.č. plukovníkovi u letectva, že se mu podařilo zajistit moje přeložení na letiště Hradec Králové, kde byla volná funkce technik-pyrotechnik. Na tomto postu jsem konečně mohl začít uplatňovat svoje odborné znalosti jak materiálu, tak i problematiky výzbrojní služby u útvaru, které jsem nabyl ve škole v Martině.
V roce 1979 byl v Martině po mnoha letech otevřen půlroční kurz pro odborné pyrotechniky letectva, takže jsem se po necelých pěti letech vrátil na místo činu. Vedoucími kurzu byli opět pplk. Vágner a již pplk. Sudický a na rozdíl od většiny ostatních účastníků kurzu jsem měl obrovskou výhodu, že materiálovou část učiva jsem měl již tzv. v malíčku a jenom jsem si ji opakoval. Kromě dvou účastníků, kteří kurz předčasně opustili, jsme jej všichni zdárně ukončili a vrátili jsme se zpět k útvarům.
Já jsem měl to obrovské štěstí, že v Hradci Králové bylo i tehdejší Velitelství 10. letecké armády, pod které spadala všechna vojenská letiště v Čechách a na Moravě, s výjimkou letiště Žatec, které patřilo PVOS. Takže jsem byl tzv. po ruce a postupně jsem byl vysílán na akce, které souvisely s činností letectva. Tzn. pyrotechnické zabezpečení leteckých cvičení, ostrých střeleb, bombardování, likvidace munice při leteckých haváriích, letecké ukázky a další. V roce 1982 jsem převzal funkce Náčelníka služby raketového a dělostřeleckého vyzbrojování a Náčelníka služby zásobování leteckou municí a výzbrojí. Jenom moji bývalí kolegové na ostatních letištích dokážou dnes pochopit, co to vše v praxi obnášelo. Například to, že jsem měl na Velitelství 10. LA nadřízené současně dva odborné náčelníky, kteří si občas dělali naschvály, způsobovalo občas dnes již těžko pochopitelné problémy a těžkosti.
V téže době jsem ke své funkci začal plnit i funkci hlavního odborného pyrotechnika „Desítky“ a počet akcí, na které jsem byl vysílán, se neustále zvyšoval. Práce mě ale velmi bavila, navíc jsem se díky tomu dostal k mnoha akcím, kam byl ostatním vstup zapovězen. Mnohokrát jsem dostal k dispozici letadlo nebo vrtulník, abych se na místo dostal co nejdříve – a po skončení akce jsem se zase letecky přepravil na domovské letiště v Hradci Králové. Při akcích jsem poznal řadu vynikajících a ochotných důstojníků, kteří dokázali uznat náročnost mojí práce a vždy se snažili mně vyjít ve všem vstříc. Bohužel, občas byl opak pravdou a v několika případech jsem musel arogantním důstojníkům citovat z vojenského předpisu, abych jim vysvětlil zásady pro pyrotechnickou činnost.
Po událostech v roce 1989 byla činnost vojenského letectva brutálně a trestuhodně osekávána, řada letišť a tím pádem i útvarů na nich nenávratně byla zrušena. Odborné služby v armádě byly jako takové zrušeny a vše přešlo pod logistiku. Poslední půlrok mojí aktivní vojenské kariéry jsem působil v rámci logistiky na letišti Pardubice a po vyhodnocení všech okolností jsem na vlastní žádost k 31. březnu 1994, po splnění závazku a s nárokem na výsluhový příspěvek, jako kapitán, odešel do civilu.
Jako čerstvý civilista jsem měl určité plány. Náhoda tomu ale chtěla, že jsem byl kontaktován zaměstnancem Výzkumného ústavu průmyslové chemie při Explosii v Pardubicích. Slovo dalo slovo a já jsem nastoupil jako samostatný výzkumný a vývojový pracovník na oddělení hnacích hmot. Přeloženo do lidštiny, výzkum a vývoj raketových motorů všeho druhu a náplní do nich.
Plně jsem využíval svoje odborné znalosti výzbroje vč. výzbroje letecké, munice všeho druhu, výbušnin a kontaktů, které jsem tehdy ještě v armádě měl. Hodně jsem služebně cestoval po vojenských skladech a zachránil mnoho již nepotřebné letecké munice před zničením na jámě. Vše jsme dokázali zužitkovat a využít při zkouškách ve výzkumáku.
Udělal jsem si tříměsíční kurz pro civilní odborné pyrotechniky. Kurz proběhl v Poličce a vedl jej již zesnulý Ing. Bedřich Růžička, náš přední odborník na raketovou techniku. Velkou poctou pro mě bylo, že když Ing. Růžička zjistil, co mám za sebou, tak jsem ho ve chvílích volna školil z letecké munice a při činnosti na trhací jámě mně velmi rád a často předával „velení“ nad celou partou, zatímco on v pohodě postával vedle a spokojeně pokuřoval.
Ve výzkumném ústavu jsem strávil 4 roky a nikdy bych nevěřil, co jsme na oddělení hnacích hmot dokázali za tu dobu a v takovém minimálním počtu osob vyprodukovat. V té době, a vlastně i dnes, jsou pouze 4 státy na světě, kde dokážou vyrábět raketové systémy pro záchranu vojenských pilotů, tedy pro katapultážní sedačky s parametry nula – nula. Tzn. systémy, které dokážou pilota zachránit z nulové výšky a při nulové rychlosti. Jsem hrdý na to, že jsem byl členem týmu, který toto dokázal úspěšně vyvinout a po absolvování neskutečně náročných a přísných vojenských přejímacích zkoušek zavést sériovou výrobu a dodávat veškeré pyromechanismy sedaček do vojenských stíhaček. Není znám případ, že by námi vyvinutý a vyráběný systém při katapultáži pilota selhal. Dodnes patří celý komplex pyrotechnických elementů záchranné sedačky pro pilota k předním výrobkům VÚPCH.
Dalším projektem byly raketové záchranné prostředky pro sportovní letadla. Samozřejmě i zde se jednalo o spousty hodin práce a pokusů, hledání a testování, než se společně se zadavateli výrobků podařilo vyvinout, nechat schválit a zahájit jejich výrobu. Vrcholem pro mě bylo praktické předvedení celého systému na mezinárodním sletu ultralehkých letadel z Evropy a USA na letišti u francouzského města Blois. Předváděčka dopadla na 100 % a od té doby i výrobky této kategorie patří do trvalé produkce VÚPCH. Do dneška zachránily řadu lidských životů po celém světě.
K dalším zajímavým projektům během mého působení ve VÚPCH patřil mj. projekt ZUBR, což byla reaktivní jednorázová protitanková zbraň s průpalem 900 mm pancíře. Bohužel nebyla zavedena – vyšší zájmy. Dále to byl např. vývoj prachové náplně do dna střel ráže 152 a 155 mm, která měla zvýšit dolet střely. A řada dalších projektů, přičemž se vždy pracovalo na více projektech současně.
Obrovská dřina, mnoho přesčasů, spousta cestování, ale práce mě bavila a osobně jsem poznal řadu špičkových odborníků v tomto oboru. Bohužel, po 4 letech jsem zjistil, že hrozí riziko, že nebude na výplaty (což jsem při naší produkci nedokázal pochopit). Podařilo se mně vyhrát velice náročné výběrové řízení k německé firmě LINDE a z VÚPCH jsem odešel. Tím se definitivně uzavřela moje kariéra zbrojíře a odborného pyrotechnika vojenského letectva.
Mnohokrát jsem zalitoval, že jsem v té době neměl mobil s foťákem a že fotit ve vojenském prostoru mohlo být nebezpečné. VKR tehdy měla velmi silnou pozici.
Od 15 let dodnes se aktivně věnuji sportovní střelbě a od roku 1987 se věnuji především sportovní střelbě z historických zbraní. I na tomto poli jsem se dokázal prosadit, získal jsem 2x vicemistra světa, 2x mistra Evropy, desítky úspěchů v rámci Evropských pohárů a k dnešnímu dni mám již 66 titulů mistra republiky a 83 titulů mistr české národní střelecké ligy.
V roce 2005 jsem byl dekorován křížem „Rytíř dělostřelectva“ a postupně jsem obdržel řadu čestných ocenění od nejvyšších představitelů armády, včetně ocenění od prezidenta republiky. Vždy jsem byl, jsem a budu hrdý na to, co jsem v životě dělal a čeho všeho jsem měl možnost se zúčastnit. Velké poděkování zde patří mojí manželce Aleně, která musela trpělivě snášet moji častou nepřítomnost doma, a protože dobře věděla, co je náplní mojí práce odborného pyrotechnika, plně si uvědomovala, že bych se taky někdy nemusel vrátit domů. Díky, Aleno!
